Příběhy - JIZERKOVI: ZROZENÍ

Bylo brzké ráno. Skrz vysoké smrky začaly prosvítat první paprsky letního sluníčka. Na lístkách kapradí se třpytily malinké kapičky rosy. Světlo přes ně zářilo, jako by to byly malé drahokamy. Stíny stromů byly dlouhé, sluníčko teprve vstávalo a bylo ještě nízko nad obzorem. Skrz větve dopadalo jeho žluté světlo na jehličí a vzduch v lese začal krásně vonět.

Zvířátka se pomaloučku probouzela do nového dne. Liščátka už vyběhla z nory, aby nepromeškala jedinou chviličku nového dne. Kolem nich proběhlo stádo srnek, které se těšily na zelenou a šťavnatou trávu na nedalekém paloučku. Za velkým kamenem zurčel potůček, ve kterém se proháněly rybky. Křišťálově čistá voda lákala i žíznivé daňky a muflony. V korunách stromů bylo slyšet štěbetání ptáčků, kteří protahovali svá křidélka k prvnímu letu.

Vše bylo tak krásné a nové.

Na mechu ležely šišky a po nich běhali pilní mravenečci, kteří nezaháleli a s prvním paprskem sluníčka se obětavě vrhli do práce ve stavbě svého velikého mraveniště. Pavučina mezi dvěma kmeny byla jako krásná lesní záclona, se kterou si pavouček dal nesmírnou práci.

Vítr si pohrával s lístky borůvčí, které svými modrými kuličkami lákalo všechna hladová zvířátka. Tak začal nový den.

Když se sluníčko zvedlo ještě o trochu výš, byl les a všichni jeho obyvatelé v plném proudu. Vzduch byl teplejší, luční květy vítaly včelky, které nabíraly pylu, co jen unesly. Kamení se ohřívalo, jak na něj dopadaly paprsky letního jasu. Srnky, daňci i mufloni se pásly, liščátka dováděla a ptáčci poletovali sem a tam.

Ale najednou, jako by se čas zastavil. Srnky, mufloni i daňci zvedli své hlavy od trávy, dokonce i mravenečci přerušili svoji práci, ptáčci dosedli na nejbližší větev, liščata si přestala hrát a celý, celičký les sledoval něco neuvěřitelného.

Krůček po krůčku se všichni opatrně přibližovali k místu, odkud vycházelo jemné praskání. Pod velkým kamenem v mechu, se to začalo podivně hýbat.

Všechna zvířátka však věděla, že se nemusí bát. Bylo to jako malý zázrak. Když celý les sledoval, co se v mechu děje, ustal i vítr. Bylo úplné ticho.

Uprostřed se objevilo jasné světlo. Přes něj bylo vidět, jak se v mechu něco hýbe a vlní. Najednou se objevily čtyři zelené kuličky. Mechové kuličky. Když světlo zhaslo a zvířátka stále v úžasu sledovala tento zázrak, ze stromu nad mechem spadly přesně čtyři kapky vody na tyto zelené kuličky. Jak kapky dopadly, vyskočily z kuliček čtyři malinké postavičky. Tatínek, maminka, kluk jménem Smrček a holčička Mechulka.

Když tyto mechové postavičky viděly, kolik zvířátak na ně kouká a s údivem je sleduje, ujal se tatínek slova a řekl:

"Zvířátka a přírodo Jizerských hor, již dlouho jsme hledali, kde je nejkrásněji a je to právě tady u vás. Budeme od dnešního dne dohlížet na tuto krajinu, aby se tu všem líbilo tak, jako nám. Ukážeme lidem všechny krásy Jizerských hor, budeme je učit, budeme si s nimi hrát. Ale jen ti, kteří budou k našim horám slušní a uctiví, jen ti nás mohou spatřit. Ale budou muset být hodně trpěliví a mnoho se toho naučit. Jen vy, zvířátka, víte, u jakého kamene a v jakém mechu je náš domov. Jen vy víte, kde nás najít. Jsme malincí a na mechu neviditelní, ale konečně žijeme a dýcháme stejný čertstvý vzduch, jako vy. Uvidíme, jestli i mezi lidmi bude alespoň jeden takový, který nás najde. Ode dneška jsme my, Jizerkovi, strážci hor a průvodci všech lidí touto krásnou krajinou."

Zvířátka měla ohromnou radost, že mají konečně někoho, kdo bude hlídat celé Jizerské hory. Někoho, kdo seznámí lidi a jejich děti s přírodou, někoho, kdo lidem ukáže všechny krásy hor a hlavně, s kým si budou moci děti hrát.

Zvířátka si slíbila, že nikdy nikomu neprozradí, kde se stal tento zázrak a kde byli stvořeni Jizerkovi. Jen tak se totiž každý z vás, lidí, může stát tím, kdo je jednou najde a převezme po nich stráž nad Jizerskými horami.

Společně budeme sledovat příběhy a cesty Jizerkových, kteří s námi budou na každém kroku v malebných Jizerských horách.

Autorka: Dana Kusebauchová